Kozí sýry.cz

Vítá Vás kozí farma Nový Dvůr

JAK SE PLNÍ SEN - Z ČASOPISU MOJE RODINA A JÁ

publikováno 5. července 2007

Ten statek koupili vlastně omylem. A když říkám statek, myslím tím vlastně malý zámek. Kozlín. Výtvarný ateliér a budoucí galerii. Chaloupku jedné obyčejné, neobyčejné rodiny.

Je jich pět. Táta s mámou – Miloslav a Milena Krejzovi, dospělá dcera Táňa a devítiletá dvojčata Zita a Richard. Ještě před pěti lety docela standardní rodina. Rodiče – podnikatelé v jednom kole, do toho malá dvojčata, se kterými pomáhala Táňa. Pak se jednou rodina vydala na výlet.

„Procházeli jsme údolím Pekla nedaleko Máchova jezera,“ začíná vyprávět Miloslav Krejza. “Moc se nám tu líbilo. Cestou zpátky jsme narazili na statek. A o něco později jsme úplnou náhodou získali informaci, že je na prodej.“ Náhoda zapracovala i dál. „Statek jsme koupili tak trochu omylem,“ směje se paní Milena. „Když už jsme ho vlastnili dva roky a bylo jasné, jaká je to strašná práce, jednou jsem se přiznala manželovi, že jsem ho vůbec nechtěla. Ale měla jsem pocit, že on po něm touží a že mu to nemůžu zkazit. A ukázalo se, že on ho taky nechtěl. Koupil ho kvůli mně!“

Zbyly jenom sklepy
Statek má dvousetletou historii, vždycky to tu bylo osídlené. Býval tu ostrožní hrádek, dřevěný, zachovala se jen část sklepení a záseky do skal. „Měli jsme tři důvody, proč ho koupit. Zásadním bylo krásné okolí, druhým to, že nebyl památkově chráněn a třetí, že byl tak obrovský, že paradoxně nebyl tak drahý. V době, kdy jsme ho objevili to byl státní statek. V období restitucí o něj majitelé několikanásobně žádali, problém byl v tom, že objekt krátce před Benešovým dekretem převedli na s.r.o., chtěli se vyhnout dekretům a nestačili to převést zpátky. Doplatili na skutečnost, že to, co se zabavilo právnickým osobám se nevrací. Soud se táhl 10 let. Teprve v roce 2000 jsme požádali my o koupi. Aby se mohla realizovat, nejprve jsme museli nakoupit restituční nároky a vyměnit je se státem. Dlouho tu bylo bezvládí. Pronajímatelé do objektu logicky nechtěli dát peníze. Byly tu pozednice, kam jsem strčil prst a projela mi celá ruka. Na stodole byly vyřezané trámy a každou chvíli se to mohlo zřítit. Elektroinstalace byly vyřezané. Byl to prostě důl, který byl totálně vytěžen.“

 

Příliš velká chalupa
Původní záměr rodiny byl získat chalupu na rekreaci. To se ovšem ukázalo poměrně nereálné. „Ve chvíli, kdy jsme to začali vyklízet, což jsme dělali rok, jsme zjistili, že pro nás jako pro rodinu je to příliš velké. Nejprve jsme uvažovali, že bychom část statku zbourali, ale bylo nám to líto. Nakonec jsme se rozhodli, že tu musíme udělat něco, co bude statek držet finančně z hlediska provozu. A vzhledem k tomu, že se známe se spoustou výtvarníků, řekli jsme si, že by bylo dobré ho využít i pro setkání umělců. Přistavěli jsme ateliér nad sýpkou, zrekonstruovali stodolu, kde se mohou dělat v době nepříznivého počasí trojrozměrné věci,“ vysvětluje pan Miloslav. Manželka dodává, že ve vesnici je měli trochu za blázny. „Když viděli, že stavíme nahoru na sýpku ještě patro, nechápali. Říkali si, že jsme nějací divní, že nám tak obrovský statek nestačí a my musíme ještě přistavovat. Jenomže udělat ateliér někde dole ve stodole by asi nemělo smysl. Umělci musí mít výhled a prostor.“ Miloslav Krejza vysvětluje:“ Chceme, aby statek byl poznamenaný kumštem, dýchal uměním. Rádi bychom, aby nám tady z každého setkání zůstalo nějaké umělecké dílo, aby tu časem vznikla galerie. Vloni nám setkání sponzorovali betonáři a nakonec nám tu žádné dílo nezůstalo, což nás hrozně mrzelo. Letos nám tu naštěstí zůstanou dva objekty od profesora Hendricha, obraz od Ivana Šmilauera a výzdoba altánu od Miloše Englberta.“

 

 


 

 

Letos potřetí
Tím se dostáváme ke snu rodiny Krejzových, který už úspěšně realizovali. V srpnu se v objektu statku konal už třetí ročník výtvarného sympózia, které bude zakončeno vernisáží. Sympózia se zúčastnili už zmínění výtvarníci. „Ivana Šmilauera známe už řadu let. Vytvořil nám na zahradu našeho domu anděla s roztaženými křídly, který se ve větru kývá. I tady na statku máme od něj anděla. Před dvěma lety nám zde „vytesal“ pískovcové sochy, které vidíte venku. A tentokrát se netradičně pustil do obrazu. Miloš Englbert vytvořil nejen výzdobu stěn altánu, ale i tři obří plátna, která tam budou zavěšená. Profesor Hendrich měl už dva roky vizi většího objektu a neměl ho kde realizovat. Přál si vytvořit dva mostní oblouky, které osází sochami, tak trochu ve stylu Karlova mostu. Pro práci na tak velkém díle samozřejmě byla zapotřebí těžká technika. Což pro nás nebyl problém.“

 

Kde zůstaly kozy?
A co další z plánů – ekonomická návratnost s přispěním stáda koz? „Úplnou náhodou jsme se setkali s paní Horynovou, která má zhruba třicet koz. Získali jsme od ní tři staré kozy a tři kůzlata a žena začala vyrábět kozí sýr pro naši potřebu a potřebu kamarádů a známých. Lákalo nás to, jednak proto, že ty produkty jsou zdravé. Navíc, paní Horynová měla tu produkci na celý rok vyprodanou. Já vím, že když dva dělají totéž, není to totéž, ale doufám, že i naše výrobky budou chutnat. Stavíme nový kozlín, v kapacitě do 50 koz. V tomto počtu se dá ohlídat kvalita, abychom zákazníkovi mohli nabídnout to nejlepší.

Myšlenka na kozí farmu vznikla jako mnohé tady, naprostou náhodou. Seznámili jsme se s paní Horynovou a padli jsme si do oka. Po nějaké době nám řekla, že, vzhledem k tomu, že už přece je nejsou s manželem nejmladší, rozhodla se chov zredukovat. Ta zvířata nám slíbila, takže doufáme, že do dvou, tří let budeme mít kvalitní chov.“

 

A co ta chaloupka?
Měl to být chaloupka pro rekreaci. Jak to všechno nakonec dopadlo? „Jsme tady rádi, člověk je tu šťastný, není tu televizní signál, což znamená, že je tu klid. Zatím ale, protože podnikáme v Brandýse nejsme natolik volní, abychom si řekli, že to v práci zapíchneme, podnik necháme dětem a bude nám tu dobře. Možná to tak někdy bude, ale asi ne v období deseti let. Děti jsou na tom podobně. Zatím jsou vázané jinde. Většinou tu jsou s námi o prázdninách a o víkendech. Navzdory tomu, že jsme tu trochu izolovaní, obvykle je tu s kým si popovídat. Jezdí sem za námi návštěvy, nebo si děláme výlety do okolí. Když jsme to tu koupili, úplně jsme se uzavřeli. Nechtěli jsme ve vesnici prezentovat nějaké skvělé plány. Dneska už není za co se stydět, je snad vidět, že jsme tu něco udělali, že jsme to tu nekoupili jako dekoraci, nenabarvili zdi a se ziskem objekt neprodali. Snažíme se to dělat bytelně, aby rekonstrukce přežila i naše děti.“

 

Převzato z časopisu MOJE RODINA A JÁ (15.10.2006) - originál článku zde: http://mojerodinaaja.cz/view.php?cisloclanku=2006100054

Zákaznický účet

Nákupní košík

V košíku nemáte žádné položky.
Ceny jsou uváděny vč. DPH.

Celkem: 0,00
Zobrazit košík
 

Nová prodejna u Prahy 15 minut z Černého mostu u Brandýsa nad Labem směrem na Mělník

Copyright 2007 - 2018 Kozí farma Nový Dvůr